Hoochie Coochie Band

 

 

    Band

    Members

    Contacts

    Recordings

    Media

 

 

   

Články
HOOCHIE COOCHIE BAND
Rozhovor

Pojednání o Hoochie Coochie Bandu dlužím čtenářům, kapele i sobě už plné dva roky, a článek tím nabral krapet časosběrného charakteru. Tahle kapela každopádně představuje svou příkladnou stylovou vybroušeností, bezproblémovou personální historií a nenásilně se rozvíjející kariérou hodně nevděčné téma. Jak říkají, „spíš tomu prostě necháváme volný průběh. Nějak ani nemáme chuť tlačit na pilu a strkat všude nos“.Dlužno podotknout, že aktivity jednotlivých členů jsou o poznání zábavnější a když začnou basista s harmonikářem vyprávět o své expedici do missississippské Delty a šéfkytarista o svém nahrávání s argentinskými bluesmany, vytane vám na mysli klasický citát autora Rychlých Šípů: „A tu jsem narazil na partu výborných chlapců, velmi podnikavých, kteří o úžasná dobrodružství takřka zakopávali na každém kroku.“
Kdybychom zvolili jen o trochu přísnější metr, pak bychom mohli tohle kvarteto považovat za první skutečnou bluesovou kapelu v našich krajích, jaká musí uspokojit i onoho zapáleného ‘bluesfana’ z nedávných dopisů čtenářů. Nejde totiž ani o nějaké pentatonizující písničkáře, ani o další zpomalený bigbít, ale o plnohodnotný bluesband, zaostřený na chicagskou klasiku přelomu čtyřicátých a padesátých let, hranou důsledně bez exhibicionstických sól, přehnané exprese a podobných bělošských ‚tlačení na pilu‘. V žádném případě tady nejde o další ‚white boys lost in blues‘, tohle kvarteto se totiž v blues orientuje stoprocentně.
Každá takto vyhraněná kapela má obvykle nějakého ‘tahouna’, a tady jím - podle shodného mínění ostatních - je kytarista Jan Švihálek. Kontrabasista Pavel Všianský popisuje vznik kapely takto: „Honza je určitě taková ta vůdčí osobnost, takže to nějak táhnul od začátku. To on se dal dohromady s Kubou [harmonikářem Jakubem Štěpaníkem]. Potom oslovili nás, protože jsme už hráli spolu v nějakých folkových formacích a taky jsme k něčemu takovému tíhli. A hned na první zkoušce vyšlo najevo, že by to mohlo klapat“.
Výchozím bodem bylo hraní čísel převážně z klasického repertoáru městského blues, zpočátku šlo údajně o důslednější kopie, postupem let ovšem sound kapely postupně krystalizoval a přibývalo osobitěji pojatých coververzí. S velice podobnou konzervativní filosofií mimochodem získali berlínští Lars Vegas & The Gloves loňskou cenu ‘Blues pro příští generaci’. (Kéž by tomu tak bylo).
Takto zdařile rozjetému bandu už nemohla přinést nic zásadního ani výprava poloviny kapely ‘ke kořenům blues’ na jih Států: „Kulička [bubeník Dan Černý ] někde v antikvariátu sehnal tu knížku od Paula Olivera, The Story of The Blues. Začali jsme to číst a říkali si, tož to je jasný: Delta, to je tam, kde to teče do moře. Tak jsme jeli do New Orleansu.“ Což je bratru pětisetkilometrová sekera, kterou oba členové expedice, basista a harmonikář, záhy zkorigovali. „Ale ani když jsme pak opravdovou Deltu našli, tak jsme na blues nenarazili, akorát na hrobeček Sonny Boye Williamsona. A taky Parchman Farm jsme si vyfotili v reálu.
Vzhledem k tomu, že jsme tam vlastně nic nenašli, tak nás to asi moc neovlivnilo. Jedině snad to, jak to tam vypadalo, objeli jsme pár těch starejch juke jointů. Všude kolem ta obrovská placka, my jsme si říkali, jak to tam mohlo fungovat. Jak se tam scházeli z takových dálek, a pěšky... Stojí to uprostřed pole, a kolem několik majlí kde nic tu nic. A z Muddyho boudičky už jsme našli jen kósek takovýho shnilýho dřeva.“
První půlhodinové album Hoochie Coochie bandu, nazvané Roll It! a vydané v roce 1998 vlastním nákladem, obsahovalo tři Johnsony, dva Dixony, jednoho Welse atd. Band od počátku nepochybně profitoval ze skutečnosti, že značná část mladší generace blues zkrátka nezná, nedokáže je kloudně identifikovat, a tudíž ani unáhleně klasifikovat jako předem odepsanou záležitost. Zkušenosti bandu jsou v tomto směru výmluvné: „Třeba my jsme z Brna, a tam lidi, do kterých bychom to ani neřekli, pak říkají: ‘Co to je, co jste to hráli, to bylo jazzrock nebo co...?’ No a my říkáme: ‘No, to je blues.’ Takže lidem se to líbí, aniž by to třeba každým dnem vyhledávali. Ovšem třeba jednou na svatbě se sešlo devadesát procent countryistů, a ti pak volali: ‚Už ne, blues už proboha ne, děte dom’!!! Od té doby rozdělujeme naše publikum na ‘MOREbluesáky’ a ’Nopleaseáky‘.“
Bylo samozřejmě otázkou, jak dlouho mohl původní zdroj repertoáru a výchozí metoda vystačit, a to nejen vzhledem k poněkud umanuté orientaci tuzemského obecenstva na české texty. I kdyby kapela našla dostatek uvědomělých MOREbluesáků, pořád zde zůstávají poněkud neurotizující požadavky domácí kritiky, která asi nebude schopna sebelepší vybroušenost standardů patřičně vychutnat: „To je docela správnej výraz, protože vpodstatě nebýt toho, že mne někdo takhle ‘neurotizuje’, tak bych o tom vlastně ani nepřemýšlel,“ souhlasil před časem Švihálek. „Musím říct, že mě to hrozně baví, dělat vlastní věci, ale nevím čím to je, asi mám příliš autokritickou zpětnou vazbu a pořád budu radši hrát, to co hrajeme. Myslím, že pokud vůbec, tak to nepříjde jednoho dne, ale tak nějak postupně, to mi připadá takové přirozenější. Ale vůbec bych neuvažoval o tom, že bych zpíval v češtině. To kouzlo, ten rytmus je právě v tom textu - ze čtyřiceti, z padesáti procent.“
Druhé, ve srovnání s nadšeneckým debutem již střízlivěji, místy až poněkud suše znějící album I Love My Baby (Indies 2001) jednoznačně ukazuje, že v tomto směru čas nazrál: půltucet tracků tvoří převzaté kousky, zatímco druhá polovina už sestává z vlastních – arciže anglických - Švihálkových písniček. K tomu jeden remix, dle mého soudu nadirigovaný firmou.
Při všech kvalitách alba je ale zřejmé, že tyto brněnské Rolling Šípy mají a nejspíš vždycky budou mít jisté problémy se zachycením nápřahu, kterým se vyznačují jejich koncerty, mimo jiné již dvoje účinkování na šumperských Blues Alive a též jedno neméně zadřilé na Dresdner Blues Festivalu. Jinak jsou to i v tomto ohledu skuteční mistři v ‘netlačení na pilu’ a nezlepší-li se jejich ledabylý přístup k rozsáhlejším tours, bude muset posluchačská hora za bluesovými mohamedy dojíždět. Což každopádně stojí za to.
Jan Sobotka

    

91056